Josef Janda
V předmluvě k antologii současné surrealistické poezie Letenka do noci esejista a básník František Dryje ve své úvodní studii hovoří o Josefu Jandovi jako o „především skeptikovi“. Je to možná až paradoxní: Že by skeptické vyladění osobnosti provokovalo básnickou imaginaci k tak sugestivním ironicko-absurdním šarádám, jaké bývalý rockový muzikant Janda předvádí čtenáři od své básnické prvotiny Tapír a pušku, přes prozaickou odbočku Tenkrát na východě, k prozatím poslednímu titulu Básně? Že by autor veršů „Někdy si myslím že nejmoudřejší tvor / na tomto světě je žížala / Protože nemá mozek / netrpí nutkavou obsesí blbnout / za každou cenu a bez zjevných příčin“ rezignoval na možnost a schopnost poznání světa, že by zevrubná nedůvěra ke všemu byla pro něj definitivně vším? Ačkoliv se Josef Janda od roku 1984 počítá mezi členy Skupiny českých a slovenských surrealistů, jeho tvůrčí krédo má po celý čas blíž k patafyzice: Jandovi, stejně jako před sto lety Alfredu Jarrymu nebo dnes Eduardu Vackovi, jde především o to, ovládnout výjimku, nepřistupovat ke světu čelem, ale natočit se k němu bokem nebo obrátit zády – a z tohoto úhlu ohledávat skutečnost, pomalu se jí zmocňovat a přetvářet ji do pro sebe snesitelné podoby. Básníkovým východiskem sice je společenský kriticismus v podstatě totožného předrevolučního i porevolučního –ismu, sarkastické a persiflující komentáře doby, kdy bylo lze „naučit i starý slamník řehtat“, té ideologie, která se po roce 1989 proměnila „mávnutím čarovného proutku / v neviditelnou ruku trhu / která si co zbylo vstrčila do kapsy“. Stejně tak Janda z haškovsko-péretovských pozic odstřeluje svými verši svatozáře nad hlavami artificiálních, tragigroteskních figurek a figur, které věčně zalidňují svět a jednu či druhou ideologii ochotně převádějí do skutečnosti: „Nejraději bych vás všechny pokousal,“ píše lakonický Janda a jinde obšírněji dodává: „I po všech těch letech / stále žasnu / kolik gigantických blbů / se dokáže směstnat / na tuhle malou planetu“, autor však dokáže s podobnou vervou cílit a pálit i sám na sebe: „Právě jsem umřel / Smrt má čtyři uši / Srdečně zdraví Josef J.“ Až za tímto pichlavým slovesným předvojem putuje karavana osobité imaginace, která z převrácené všednodennosti staví básníkovi nad hlavou – snad – útěšný existenciální příbytek. Z expresivního slovníku, z plebejské, zemité mluvy, která se autorovi rodí v ústech a pod rukama jakoby mimochodem, bez vší stylizace nebo dodatečného zohledňování estetických kvalit, z dikce hospodského vypravěče, vtipného glosátora vyvstává před čtenářem prostor zabydlený pozoruhodnými antropomorfizacemi a jejich pozoruhodnými mýty – stránkami knihy Básně se mihne „ryba“, která „se v bahně rýpe vodní lopatkou / a přikusuje k tomu piroh“, o kus dál „maličcí sněhoví trpaslíci… / vyskakují a svými helikoptérami / letí do práce na obrovském sousoší / dávno omšelého…“ Prostor Jandových textů není definovaný ani rezignací, ani vztekem nebo permanentní potřebou subverze, ale daleko víc pobaveným vyčkáváním, co zas kdo kdy kde a čeho by se autor mohl chytit, jakou další postavu, věc, situaci a děj by mohl přetáhnout do svého soukromého panoptika, zdánlivě nesmyslného teatra mundi, které nonšalantně přemílá a promílá lidovou slovesnost stejně jako reklamu a jehož poetické souřadnice se protínají jednou s osvobozenou obrazností Pavla Řezníčka nebo Vikiho Shocka, jindy s „modrým humorem“ brněnského uměleckého okruhu A. I. V., do třetice třeba se surreálnějšími polohami díla Julia Cortázara. Rozhodně nemusíme všem textům Josefa Jandy rozumět, ani těm raným, více spontánně obrazným, ani těm současnějším, v nichž převažuje epický prvek a pointa. Možná je stav permanentního zmatení jazyků dokonce žádoucí, neboť: „Kdoví jestli to nebylo zbabrané / Již tolik slov se vyplácalo do větru“. Ale především: „Nakonec, proč by si lidé měli rozumět? Vždyť je daleko lépe drží při sobě právě ta nemožnost, jak se dnes říká, konsensu.“
/zdroj:www.czechlit.cz/autori/janda-josef/V předmluvě k antologii současné surrealistické poezie Letenka do noci esejista a básník František Dryje ve své úvodní studii hovoří o Josefu Jandovi jako o „především skeptikovi“. Je to možná až paradoxní: Že by skeptické vyladění osobnosti provokovalo básnickou imaginaci k tak sugestivním ironicko-absurdním šarádám, jaké bývalý rockový muzikant Janda předvádí čtenáři od své básnické prvotiny Tapír a pušku, přes prozaickou odbočku Tenkrát na východě, k prozatím poslednímu titulu Básně? Že by autor veršů „Někdy si myslím že nejmoudřejší tvor / na tomto světě je žížala / Protože nemá mozek / netrpí nutkavou obsesí blbnout / za každou cenu a bez zjevných příčin“ rezignoval na možnost a schopnost poznání světa, že by zevrubná nedůvěra ke všemu byla pro něj definitivně vším? Ačkoliv se Josef Janda od roku 1984 počítá mezi členy Skupiny českých a slovenských surrealistů, jeho tvůrčí krédo má po celý čas blíž k patafyzice: Jandovi, stejně jako před sto lety Alfredu Jarrymu nebo dnes Eduardu Vackovi, jde především o to, ovládnout výjimku, nepřistupovat ke světu čelem, ale natočit se k němu bokem nebo obrátit zády – a z tohoto úhlu ohledávat skutečnost, pomalu se jí zmocňovat a přetvářet ji do pro sebe snesitelné podoby. Básníkovým východiskem sice je společenský kriticismus v podstatě totožného předrevolučního i porevolučního –ismu, sarkastické a persiflující komentáře doby, kdy bylo lze „naučit i starý slamník řehtat“, té ideologie, která se po roce 1989 proměnila „mávnutím čarovného proutku / v neviditelnou ruku trhu / která si co zbylo vstrčila do kapsy“. Stejně tak Janda z haškovsko-péretovských pozic odstřeluje svými verši svatozáře nad hlavami artificiálních, tragigroteskních figurek a figur, které věčně zalidňují svět a jednu či druhou ideologii ochotně převádějí do skutečnosti: „Nejraději bych vás všechny pokousal,“ píše lakonický Janda a jinde obšírněji dodává: „I po všech těch letech / stále žasnu / kolik gigantických blbů / se dokáže směstnat / na tuhle malou planetu“, autor však dokáže s podobnou vervou cílit a pálit i sám na sebe: „Právě jsem umřel / Smrt má čtyři uši / Srdečně zdraví Josef J.“ Až za tímto pichlavým slovesným předvojem putuje karavana osobité imaginace, která z převrácené všednodennosti staví básníkovi nad hlavou – snad – útěšný existenciální příbytek. Z expresivního slovníku, z plebejské, zemité mluvy, která se autorovi rodí v ústech a pod rukama jakoby mimochodem, bez vší stylizace nebo dodatečného zohledňování estetických kvalit, z dikce hospodského vypravěče, vtipného glosátora vyvstává před čtenářem prostor zabydlený pozoruhodnými antropomorfizacemi a jejich pozoruhodnými mýty – stránkami knihy Básně se mihne „ryba“, která „se v bahně rýpe vodní lopatkou / a přikusuje k tomu piroh“, o kus dál „maličcí sněhoví trpaslíci… / vyskakují a svými helikoptérami / letí do práce na obrovském sousoší / dávno omšelého…“ Prostor Jandových textů není definovaný ani rezignací, ani vztekem nebo permanentní potřebou subverze, ale daleko víc pobaveným vyčkáváním, co zas kdo kdy kde a čeho by se autor mohl chytit, jakou další postavu, věc, situaci a děj by mohl přetáhnout do svého soukromého panoptika, zdánlivě nesmyslného teatra mundi, které nonšalantně přemílá a promílá lidovou slovesnost stejně jako reklamu a jehož poetické souřadnice se protínají jednou s osvobozenou obrazností Pavla Řezníčka nebo Vikiho Shocka, jindy s „modrým humorem“ brněnského uměleckého okruhu A. I. V., do třetice třeba se surreálnějšími polohami díla Julia Cortázara. Rozhodně nemusíme všem textům Josefa Jandy rozumět, ani těm raným, více spontánně obrazným, ani těm současnějším, v nichž převažuje epický prvek a pointa. Možná je stav permanentního zmatení jazyků dokonce žádoucí, neboť: „Kdoví jestli to nebylo zbabrané / Již tolik slov se vyplácalo do větru“. Ale především: „Nakonec, proč by si lidé měli rozumět? Vždyť je daleko lépe drží při sobě právě ta nemožnost, jak se dnes říká, konsensu.“
/zdroj:www.czechlit.cz/autori/janda-josef/V předmluvě k antologii současné surrealistické poezie Letenka do noci esejista a básník František Dryje ve své úvodní studii hovoří o Josefu Jandovi jako o „především skeptikovi“. Je to možná až paradoxní: Že by skeptické vyladění osobnosti provokovalo básnickou imaginaci k tak sugestivním ironicko-absurdním šarádám, jaké bývalý rockový muzikant Janda předvádí čtenáři od své básnické prvotiny Tapír a pušku, přes prozaickou odbočku Tenkrát na východě, k prozatím poslednímu titulu Básně? Že by autor veršů „Někdy si myslím že nejmoudřejší tvor / na tomto světě je žížala / Protože nemá mozek / netrpí nutkavou obsesí blbnout / za každou cenu a bez zjevných příčin“ rezignoval na možnost a schopnost poznání světa, že by zevrubná nedůvěra ke všemu byla pro něj definitivně vším? Ačkoliv se Josef Janda od roku 1984 počítá mezi členy Skupiny českých a slovenských surrealistů, jeho tvůrčí krédo má po celý čas blíž k patafyzice: Jandovi, stejně jako před sto lety Alfredu Jarrymu nebo dnes Eduardu Vackovi, jde především o to, ovládnout výjimku, nepřistupovat ke světu čelem, ale natočit se k němu bokem nebo obrátit zády – a z tohoto úhlu ohledávat skutečnost, pomalu se jí zmocňovat a přetvářet ji do pro sebe snesitelné podoby. Básníkovým východiskem sice je společenský kriticismus v podstatě totožného předrevolučního i porevolučního –ismu, sarkastické a persiflující komentáře doby, kdy bylo lze „naučit i starý slamník řehtat“, té ideologie, která se po roce 1989 proměnila „mávnutím čarovného proutku / v neviditelnou ruku trhu / která si co zbylo vstrčila do kapsy“. Stejně tak Janda z haškovsko-péretovských pozic odstřeluje svými verši svatozáře nad hlavami artificiálních, tragigroteskních figurek a figur, které věčně zalidňují svět a jednu či druhou ideologii ochotně převádějí do skutečnosti: „Nejraději bych vás všechny pokousal,“ píše lakonický Janda a jinde obšírněji dodává: „I po všech těch letech / stále žasnu / kolik gigantických blbů / se dokáže směstnat / na tuhle malou planetu“, autor však dokáže s podobnou vervou cílit a pálit i sám na sebe: „Právě jsem umřel / Smrt má čtyři uši / Srdečně zdraví Josef J.“ Až za tímto pichlavým slovesným předvojem putuje karavana osobité imaginace, která z převrácené všednodennosti staví básníkovi nad hlavou – snad – útěšný existenciální příbytek. Z expresivního slovníku, z plebejské, zemité mluvy, která se autorovi rodí v ústech a pod rukama jakoby mimochodem, bez vší stylizace nebo dodatečného zohledňování estetických kvalit, z dikce hospodského vypravěče, vtipného glosátora vyvstává před čtenářem prostor zabydlený pozoruhodnými antropomorfizacemi a jejich pozoruhodnými mýty – stránkami knihy Básně se mihne „ryba“, která „se v bahně rýpe vodní lopatkou / a přikusuje k tomu piroh“, o kus dál „maličcí sněhoví trpaslíci… / vyskakují a svými helikoptérami / letí do práce na obrovském sousoší / dávno omšelého…“ Prostor Jandových textů není definovaný ani rezignací, ani vztekem nebo permanentní potřebou subverze, ale daleko víc pobaveným vyčkáváním, co zas kdo kdy kde a čeho by se autor mohl chytit, jakou další postavu, věc, situaci a děj by mohl přetáhnout do svého soukromého panoptika, zdánlivě nesmyslného teatra mundi, které nonšalantně přemílá a promílá lidovou slovesnost stejně jako reklamu a jehož poetické souřadnice se protínají jednou s osvobozenou obrazností Pavla Řezníčka nebo Vikiho Shocka, jindy s „modrým humorem“ brněnského uměleckého okruhu A. I. V., do třetice třeba se surreálnějšími polohami díla Julia Cortázara. Rozhodně nemusíme všem textům Josefa Jandy rozumět, ani těm raným, více spontánně obrazným, ani těm současnějším, v nichž převažuje epický prvek a pointa. Možná je stav permanentního zmatení jazyků dokonce žádoucí, neboť: „Kdoví jestli to nebylo zbabrané / Již tolik slov se vyplácalo do větru“. Ale především: „Nakonec, proč by si lidé měli rozumět? Vždyť je daleko lépe drží při sobě právě ta nemožnost, jak se dnes říká, konsensu.“
/zdroj:www.czechlit.cz/autori/janda-josef/
/zdroj:www.czechlit.cz/autori/janda-josef/V předmluvě k antologii současné surrealistické poezie Letenka do noci esejista a básník František Dryje ve své úvodní studii hovoří o Josefu Jandovi jako o „především skeptikovi“. Je to možná až paradoxní: Že by skeptické vyladění osobnosti provokovalo básnickou imaginaci k tak sugestivním ironicko-absurdním šarádám, jaké bývalý rockový muzikant Janda předvádí čtenáři od své básnické prvotiny Tapír a pušku, přes prozaickou odbočku Tenkrát na východě, k prozatím poslednímu titulu Básně? Že by autor veršů „Někdy si myslím že nejmoudřejší tvor / na tomto světě je žížala / Protože nemá mozek / netrpí nutkavou obsesí blbnout / za každou cenu a bez zjevných příčin“ rezignoval na možnost a schopnost poznání světa, že by zevrubná nedůvěra ke všemu byla pro něj definitivně vším? Ačkoliv se Josef Janda od roku 1984 počítá mezi členy Skupiny českých a slovenských surrealistů, jeho tvůrčí krédo má po celý čas blíž k patafyzice: Jandovi, stejně jako před sto lety Alfredu Jarrymu nebo dnes Eduardu Vackovi, jde především o to, ovládnout výjimku, nepřistupovat ke světu čelem, ale natočit se k němu bokem nebo obrátit zády – a z tohoto úhlu ohledávat skutečnost, pomalu se jí zmocňovat a přetvářet ji do pro sebe snesitelné podoby. Básníkovým východiskem sice je společenský kriticismus v podstatě totožného předrevolučního i porevolučního –ismu, sarkastické a persiflující komentáře doby, kdy bylo lze „naučit i starý slamník řehtat“, té ideologie, která se po roce 1989 proměnila „mávnutím čarovného proutku / v neviditelnou ruku trhu / která si co zbylo vstrčila do kapsy“. Stejně tak Janda z haškovsko-péretovských pozic odstřeluje svými verši svatozáře nad hlavami artificiálních, tragigroteskních figurek a figur, které věčně zalidňují svět a jednu či druhou ideologii ochotně převádějí do skutečnosti: „Nejraději bych vás všechny pokousal,“ píše lakonický Janda a jinde obšírněji dodává: „I po všech těch letech / stále žasnu / kolik gigantických blbů / se dokáže směstnat / na tuhle malou planetu“, autor však dokáže s podobnou vervou cílit a pálit i sám na sebe: „Právě jsem umřel / Smrt má čtyři uši / Srdečně zdraví Josef J.“ Až za tímto pichlavým slovesným předvojem putuje karavana osobité imaginace, která z převrácené všednodennosti staví básníkovi nad hlavou – snad – útěšný existenciální příbytek. Z expresivního slovníku, z plebejské, zemité mluvy, která se autorovi rodí v ústech a pod rukama jakoby mimochodem, bez vší stylizace nebo dodatečného zohledňování estetických kvalit, z dikce hospodského vypravěče, vtipného glosátora vyvstává před čtenářem prostor zabydlený pozoruhodnými antropomorfizacemi a jejich pozoruhodnými mýty – stránkami knihy Básně se mihne „ryba“, která „se v bahně rýpe vodní lopatkou / a přikusuje k tomu piroh“, o kus dál „maličcí sněhoví trpaslíci… / vyskakují a svými helikoptérami / letí do práce na obrovském sousoší / dávno omšelého…“ Prostor Jandových textů není definovaný ani rezignací, ani vztekem nebo permanentní potřebou subverze, ale daleko víc pobaveným vyčkáváním, co zas kdo kdy kde a čeho by se autor mohl chytit, jakou další postavu, věc, situaci a děj by mohl přetáhnout do svého soukromého panoptika, zdánlivě nesmyslného teatra mundi, které nonšalantně přemílá a promílá lidovou slovesnost stejně jako reklamu a jehož poetické souřadnice se protínají jednou s osvobozenou obrazností Pavla Řezníčka nebo Vikiho Shocka, jindy s „modrým humorem“ brněnského uměleckého okruhu A. I. V., do třetice třeba se surreálnějšími polohami díla Julia Cortázara. Rozhodně nemusíme všem textům Josefa Jandy rozumět, ani těm raným, více spontánně obrazným, ani těm současnějším, v nichž převažuje epický prvek a pointa. Možná je stav permanentního zmatení jazyků dokonce žádoucí, neboť: „Kdoví jestli to nebylo zbabrané / Již tolik slov se vyplácalo do větru“. Ale především: „Nakonec, proč by si lidé měli rozumět? Vždyť je daleko lépe drží při sobě právě ta nemožnost, jak se dnes říká, konsensu.“
/zdroj:www.czechlit.cz/autori/janda-josef/V předmluvě k antologii současné surrealistické poezie Letenka do noci esejista a básník František Dryje ve své úvodní studii hovoří o Josefu Jandovi jako o „především skeptikovi“. Je to možná až paradoxní: Že by skeptické vyladění osobnosti provokovalo básnickou imaginaci k tak sugestivním ironicko-absurdním šarádám, jaké bývalý rockový muzikant Janda předvádí čtenáři od své básnické prvotiny Tapír a pušku, přes prozaickou odbočku Tenkrát na východě, k prozatím poslednímu titulu Básně? Že by autor veršů „Někdy si myslím že nejmoudřejší tvor / na tomto světě je žížala / Protože nemá mozek / netrpí nutkavou obsesí blbnout / za každou cenu a bez zjevných příčin“ rezignoval na možnost a schopnost poznání světa, že by zevrubná nedůvěra ke všemu byla pro něj definitivně vším? Ačkoliv se Josef Janda od roku 1984 počítá mezi členy Skupiny českých a slovenských surrealistů, jeho tvůrčí krédo má po celý čas blíž k patafyzice: Jandovi, stejně jako před sto lety Alfredu Jarrymu nebo dnes Eduardu Vackovi, jde především o to, ovládnout výjimku, nepřistupovat ke světu čelem, ale natočit se k němu bokem nebo obrátit zády – a z tohoto úhlu ohledávat skutečnost, pomalu se jí zmocňovat a přetvářet ji do pro sebe snesitelné podoby. Básníkovým východiskem sice je společenský kriticismus v podstatě totožného předrevolučního i porevolučního –ismu, sarkastické a persiflující komentáře doby, kdy bylo lze „naučit i starý slamník řehtat“, té ideologie, která se po roce 1989 proměnila „mávnutím čarovného proutku / v neviditelnou ruku trhu / která si co zbylo vstrčila do kapsy“. Stejně tak Janda z haškovsko-péretovských pozic odstřeluje svými verši svatozáře nad hlavami artificiálních, tragigroteskních figurek a figur, které věčně zalidňují svět a jednu či druhou ideologii ochotně převádějí do skutečnosti: „Nejraději bych vás všechny pokousal,“ píše lakonický Janda a jinde obšírněji dodává: „I po všech těch letech / stále žasnu / kolik gigantických blbů / se dokáže směstnat / na tuhle malou planetu“, autor však dokáže s podobnou vervou cílit a pálit i sám na sebe: „Právě jsem umřel / Smrt má čtyři uši / Srdečně zdraví Josef J.“ Až za tímto pichlavým slovesným předvojem putuje karavana osobité imaginace, která z převrácené všednodennosti staví básníkovi nad hlavou – snad – útěšný existenciální příbytek. Z expresivního slovníku, z plebejské, zemité mluvy, která se autorovi rodí v ústech a pod rukama jakoby mimochodem, bez vší stylizace nebo dodatečného zohledňování estetických kvalit, z dikce hospodského vypravěče, vtipného glosátora vyvstává před čtenářem prostor zabydlený pozoruhodnými antropomorfizacemi a jejich pozoruhodnými mýty – stránkami knihy Básně se mihne „ryba“, která „se v bahně rýpe vodní lopatkou / a přikusuje k tomu piroh“, o kus dál „maličcí sněhoví trpaslíci… / vyskakují a svými helikoptérami / letí do práce na obrovském sousoší / dávno omšelého…“ Prostor Jandových textů není definovaný ani rezignací, ani vztekem nebo permanentní potřebou subverze, ale daleko víc pobaveným vyčkáváním, co zas kdo kdy kde a čeho by se autor mohl chytit, jakou další postavu, věc, situaci a děj by mohl přetáhnout do svého soukromého panoptika, zdánlivě nesmyslného teatra mundi, které nonšalantně přemílá a promílá lidovou slovesnost stejně jako reklamu a jehož poetické souřadnice se protínají jednou s osvobozenou obrazností Pavla Řezníčka nebo Vikiho Shocka, jindy s „modrým humorem“ brněnského uměleckého okruhu A. I. V., do třetice třeba se surreálnějšími polohami díla Julia Cortázara. Rozhodně nemusíme všem textům Josefa Jandy rozumět, ani těm raným, více spontánně obrazným, ani těm současnějším, v nichž převažuje epický prvek a pointa. Možná je stav permanentního zmatení jazyků dokonce žádoucí, neboť: „Kdoví jestli to nebylo zbabrané / Již tolik slov se vyplácalo do větru“. Ale především: „Nakonec, proč by si lidé měli rozumět? Vždyť je daleko lépe drží při sobě právě ta nemožnost, jak se dnes říká, konsensu.“
/zdroj:www.czechlit.cz/autori/janda-josef/
Jindřichův Hradec
Životopis
Básník, prozaik a publicista Josef Janda se narodil 8. května 1950 v Jindřichově Hradci. Vyučil se strojírenským technologem. V 70. a 80. letech se aktivně věnoval rockové hudbě, v 90. letech a v současnosti především výtvarné a literární publicistice a poezii. Žije v Praze.
Fotografie
Informace o subjektu
Kontaktní informace
| Telefon: | Josef Janda |
| Webové stránky: | http://www.czechlit.cz/autori/janda-josef/ |
Adresa
Jindřichův HradecOkres: Jindřichův Hradec
Kategorie
Umělec › LiteraturaUmělec › Literatura › spisovatel