Milan Doubrava
Milan Doubrava, sochař (1946)
Vystudoval keramickou školu v Bechyni, pracoval jako aranžér a později krátce jako topič. Od dětství kreslí. V polovině
70. let se přestal věnovat malbě a začal vytvářet sochy. Nejdříve dřevěné hlavy, částečně ovlivněné obdivem
k dílu Adolfa Hoffmeistera. Postupně se stal autorem mnoha pozoruhodných soch a přibližně jedné desítky velkých
realizací v krajině a bližšími se mu stali jiní umělci, především jihočeský keramik a sochař Antonín Škoda, se kterým
se mnoho let přátelil.
Na Milanu Doubravovi obdivuji jeho životní elán, jeho nakažlivé nadšení pro výtvarné umění, invenci a naplňovanou
touhu nalézat stále nové tvary, materiály a způsoby vyjádření na cestě za svou nejlepší sochou. Pracuje se dřevem
v mnoha podobách včetně větví a prkýnek, hlínou, sádrou, betonem, popílkem, cihlami, papírem, dráty, které dokáže
příležitostně doplnit i kostí, peřím či kousky umělé hmoty. Tyto materiály často citlivě barevně tónuje a spojuje do
aristokraticky čistých forem dokonale zvládnutého sochařského řemesla.
Jeho sochy nevznikají rychle a náhodně, ačkoliv výsledek často velice jednoduše působí. Jedná se o portréty, postavy,
události i krajiny, které jsou autorem předem promyšlené do posledního detailu.
Dřevěná socha, kterou nazval „Šumavská madona“, má tvar lidské postavy i malého smrku, anatomické studie
i ztrouchnivělého kmene rozťatého bleskem, božích muk i strašidla, sedlové střechy šumavského statku včetně jeho
oken, vidím i kruhovou šindelovou střechu kapličky, ptáčka i osamoceně stojící ovocný strom.
Milan Doubrava žije a pracuje poslední léta v Modlešovicích u Strakonic. Na venkově vyrostl a na venkov se opět
vrátil. Modlešovice jsou také místem starého keltského osídlení. Na kopci za Doubravovou stodolou stojí veliký
balvan, který byl možná už Kelty uctíván jako posvátné místo. Na polích kolem tohoto místa nachází Milan střepy
starých zakuřovaných keramických nádob. Se stejným citem, jaký měli pro významná místa v krajině naši předkové,
umisťuje do ní příležitostně i své sochy, které často působí jako menhiry či staré totemy, pohanské modly, obětní stoly,
tajemné postavy či mýtická zvířata. A samozřejmě také kříže. Krajina, kterou Milan často prochází, se stává nejen
místem, kde sochy stojí, nebo by stát mohly, stává se také silným zdrojem inspirace pro další tvorbu v ateliéru.
Ne nadarmo uvádí svůj poslední katalog slovy „hledám to v krajině “.
Každá výstava Milana Doubravy bývá jiná, stejně tak, jako je nová každá socha. Jednou umístil do gotického prostoru
své dřevěné „mnichy“, jindy vystavil samé portréty známých osobností či přátel a namísto popisek jen jejich malé
fotografie, jinde se zavěšené sochy vznášely výstavním prostorem. Na poslední výstavě ve Vodňanech naskládal
desítky svých soch do dřevěné ohrady, do které návštěvníci nahlíželi pouze škvírami.
V poslední době jsem byl až zaskočen jeho stejně pozoruhodnými kresbami, které bych nazval spíše obrazy. A to
obrazy podle mého dokonalými, které samy o sobě vydají na skvělou výstavu. Tyto kresby ještě dosud nikde nevystavoval
a tak se v telčské galerii odehrává jejich premiéra. Stejně tak zde jsou představeny nejnovější sochy z papíru
a z prkýnek. I z těchto, řekli bychom podružných materiálů, dokázal vytvořit stejně elegantní sochy, jaké si dokážeme
představit z klasických hmot, jako je bronz či mramor. Již v dřívějších letech používal jako modelovací hmotu velice
netradiční odpadní popílek. Výsledné sochy, které zde také vidíme, vypadají jakoby vytvořeny z nějakého černého kovu.
Srovnávám-li Milana s jinými výtvarníky, cením si na něm zvláště toho, že neustrnul v jedné dosažené formě, tvaru
či materiálu a stále objevuje nové možnosti a způsoby vyjádření.
Díky tomu nás Milan Doubrava nikdy nenudí.
David Bartoň
Vystudoval keramickou školu v Bechyni, pracoval jako aranžér a později krátce jako topič. Od dětství kreslí. V polovině
70. let se přestal věnovat malbě a začal vytvářet sochy. Nejdříve dřevěné hlavy, částečně ovlivněné obdivem
k dílu Adolfa Hoffmeistera. Postupně se stal autorem mnoha pozoruhodných soch a přibližně jedné desítky velkých
realizací v krajině a bližšími se mu stali jiní umělci, především jihočeský keramik a sochař Antonín Škoda, se kterým
se mnoho let přátelil.
Na Milanu Doubravovi obdivuji jeho životní elán, jeho nakažlivé nadšení pro výtvarné umění, invenci a naplňovanou
touhu nalézat stále nové tvary, materiály a způsoby vyjádření na cestě za svou nejlepší sochou. Pracuje se dřevem
v mnoha podobách včetně větví a prkýnek, hlínou, sádrou, betonem, popílkem, cihlami, papírem, dráty, které dokáže
příležitostně doplnit i kostí, peřím či kousky umělé hmoty. Tyto materiály často citlivě barevně tónuje a spojuje do
aristokraticky čistých forem dokonale zvládnutého sochařského řemesla.
Jeho sochy nevznikají rychle a náhodně, ačkoliv výsledek často velice jednoduše působí. Jedná se o portréty, postavy,
události i krajiny, které jsou autorem předem promyšlené do posledního detailu.
Dřevěná socha, kterou nazval „Šumavská madona“, má tvar lidské postavy i malého smrku, anatomické studie
i ztrouchnivělého kmene rozťatého bleskem, božích muk i strašidla, sedlové střechy šumavského statku včetně jeho
oken, vidím i kruhovou šindelovou střechu kapličky, ptáčka i osamoceně stojící ovocný strom.
Milan Doubrava žije a pracuje poslední léta v Modlešovicích u Strakonic. Na venkově vyrostl a na venkov se opět
vrátil. Modlešovice jsou také místem starého keltského osídlení. Na kopci za Doubravovou stodolou stojí veliký
balvan, který byl možná už Kelty uctíván jako posvátné místo. Na polích kolem tohoto místa nachází Milan střepy
starých zakuřovaných keramických nádob. Se stejným citem, jaký měli pro významná místa v krajině naši předkové,
umisťuje do ní příležitostně i své sochy, které často působí jako menhiry či staré totemy, pohanské modly, obětní stoly,
tajemné postavy či mýtická zvířata. A samozřejmě také kříže. Krajina, kterou Milan často prochází, se stává nejen
místem, kde sochy stojí, nebo by stát mohly, stává se také silným zdrojem inspirace pro další tvorbu v ateliéru.
Ne nadarmo uvádí svůj poslední katalog slovy „hledám to v krajině “.
Každá výstava Milana Doubravy bývá jiná, stejně tak, jako je nová každá socha. Jednou umístil do gotického prostoru
své dřevěné „mnichy“, jindy vystavil samé portréty známých osobností či přátel a namísto popisek jen jejich malé
fotografie, jinde se zavěšené sochy vznášely výstavním prostorem. Na poslední výstavě ve Vodňanech naskládal
desítky svých soch do dřevěné ohrady, do které návštěvníci nahlíželi pouze škvírami.
V poslední době jsem byl až zaskočen jeho stejně pozoruhodnými kresbami, které bych nazval spíše obrazy. A to
obrazy podle mého dokonalými, které samy o sobě vydají na skvělou výstavu. Tyto kresby ještě dosud nikde nevystavoval
a tak se v telčské galerii odehrává jejich premiéra. Stejně tak zde jsou představeny nejnovější sochy z papíru
a z prkýnek. I z těchto, řekli bychom podružných materiálů, dokázal vytvořit stejně elegantní sochy, jaké si dokážeme
představit z klasických hmot, jako je bronz či mramor. Již v dřívějších letech používal jako modelovací hmotu velice
netradiční odpadní popílek. Výsledné sochy, které zde také vidíme, vypadají jakoby vytvořeny z nějakého černého kovu.
Srovnávám-li Milana s jinými výtvarníky, cením si na něm zvláště toho, že neustrnul v jedné dosažené formě, tvaru
či materiálu a stále objevuje nové možnosti a způsoby vyjádření.
Díky tomu nás Milan Doubrava nikdy nenudí.
David Bartoň
Životopis
Fotografie
Informace o subjektu
Kontaktní informace
| Telefon: | Milan Doubrava |
| Telefon: | +420 383 335 818 |
Adresa
Okres: